Je 15. října roku 2012. Po dlouhém přemítání začínám psát úvodní kapitolu této knihy, protože mě okolnosti nutí to udělat. Svůj příběh jsem začala sepisovat už dávno, ale teprve sen o skříňce plné hadů mi ukázal, čeho se bojím a co bude psaní knihy obnášet. Byl to jeden ze snů, který se mi hluboce vryl do života. Byl doslova odžit, i když jen na nějaké astrální pláni, v říši fantazie nebo v nějakém duchovním světě. Mé emoce, únava i dlouhý posttraumatický stav byly tak reálné, že reálnější být už nemohou.
Není to poprvé, kdy hrůzný sen odkryl v mém životě něco důležitého. Celý můj příběh je děsivými sny proložen a některé z nich pravděpodobně splnily svůj účel. Ten nejhorší a nejvýpravnější jsem jako celek nikdy nepochopila a je dost možné, že ho už ani nepochopím. Jednotlivé fragmenty se mi však vracejí už deset let a stále mě inspirují.
Sny se mi zdají každou noc. Přicházejí ve vlnách, a kdybych si je měla všechny zapisovat, strávila bych tím zbytek bdělého dne. Před pár lety mě napadlo, že žiji ve dvou realitách. Soňa ve snech byla stále ustrašená, často byla v ohrožení života a většinou velmi zmatená. Na této hrubohmotné pláni byla Soňa klidná, flegmatická, zdánlivě spíše silná. Poslední dobou začínám docházet k tomu, že jsem to stále já a žiji kontinuálně nejdříve ve dne, pak v noci. Životy z obou úrovní začínají splývat v jeden, postupně to dává smysl a celá má bytost se integruje způsobem nanejvýš pozoruhodným. Samozřejmě, většina snů jsou blbosti, ale ty rychle zapomínám.
Bylo mi asi dáno, abych se tímto způsobem učila a já už to tak nechám být. Budu své sny přijímat jako druhou realitu, ve které se pohybuji stejně často jako v realitě této hmotné dimenze. Nechám vše plynout jako doposud, i když je možné, že na hmotné úrovni mám pak méně sil k přetváření svého života. A že bych ho změnit potřebovala, to mi věřte.
Rozhodla jsem se tedy udělat to, k čemu mě sen popostrčil. Nebudu brát své existenční a jiné problémy jako překážky či utrpení, tentokrát se na vše podívám z jiného úhlu. Tlak, pod kterým jsem, budu brát jako působení lisu na ovoce, které dozrálo a je složeno v nádobách. Já jsem ono ovoce, které je teď lisováno, a můj text je jako zředěný extrakt, který můžete a nemusíte pít. Myslím, že první várka plodů není ještě zcela zralá a doušky z nich budou trochu trpké. Něco mi však říká, že ty plody budou ještě pomalu docházet a jejich kvalita se změní k lepšímu.
Dostala jsem se do lisu, ve kterém máte strach, že zešílíte. Je to velice nepříjemné, drtí to vaše struktury a celá vaše existence tím silně trpí. To, co bylo zbudováno, hroutí se pod tím tlakem. Neznáte žádný způsob, jak to zastavit, jak ubránit své základy a jak přežít. Až po delší době člověk zjistí, že byl pod tlakem formován do něčeho jiného. Možná menšího, ale pevnějšího. Takto vznikají diamanty, ale já jsem daleka toho, abych si myslela, že jsem diamant. Začínám však věřit v tento princip a už se nebojím. Teď už ne.
Nabízím vám svůj příběh, otevírám dveře dokořán a jen málo věcí před vámi schovám do skříně či pod peřinu. Trezor nemám a tu utajenou schránku jsem vytáhla ven a právě se chystám zvednout víko. Zde je můj sen, který rozhodl o tom, že vás protáhnu svým životem, budete-li chtít vy sami. Nenabízím nic světoborného, jediná má devíza je otevřenost. Jsem amatér na poli života, zaznamenávám do těchto řádků pouze svou subjektivní zkušenost.
Boj s hady
Jsem v Krušných horách, na chatě svých rodičů. Divné je, že zde nikdo jiný není, ale nevadí. Mám klid, nemusím řešit žádnou práci a to mě přivádí k myšlence, že bych konečně měla otevřít tu starou dřevěnou skříňku. Nebude to asi jednoduché, vlastně se bojím předem, jenže já bych ráda pořešila její obsah jednou provždy, abychom se jí už nikdy bát nemuseli. Kdo jiný ji otevře, když už si nepřeji, aby zde se svým nebezpečným obsahem zůstávala i nadále? Musím to udělat já a právě teď je k tomu ideální příležitost, protože ostatní nebudou v ohrožení.
Jdu do pokoje přímo k posteli, vím, že je pod ní ukrytá. Nevím, kolik těch potvor v sobě má, ale nehodlám nad tím dumat a ztrácet kuráž. Vím jediné. Nechci, aby byla předávána další generaci, protože je to mizerné dědictví a já si nepřeji, aby moje dcera měla stejný strach jako my všichni. Musí to být řešitelné, není tam schované monstrum ani žádný obludný démon. Jsou tam pouze jedovatí hadi a musí být v mých silách je vypustit, případně je zlikvidovat.
„Tak jo, jdeme na to,“ říkám sama sobě. „Já už to dělám… panebože! Už jsem ten krám otevřela!“
Stará dřevěná schránka se po nadzvednutí víka rychle rozpadla, na zemi je spousta hadů, kteří tam spadli, všichni propleteni v jeden chumel. Nejrychlejší a největší kusy bleskurychle zmizely v útrobách chaty, pod nohama mám spousty těch malých. Někteří jsou jedovatí, hned útočí svými zuby na mé nohy. Jenže nemám zbraň, já pitomec si vůbec nic nepřipravila. Začínám dupat po té hromadě a najednou vidím, že jsem si nevzala ani dlouhé kalhoty. Po lýtkách mi stéká vlastní krev, ale drtím je patami dál.
Točí se mi hlava, cítím slabost, možná jsou to první příznaky uštknutí. Třeba budu za chvíli mrtvá, vůbec nevím, jací hadi to jsou. Zahlédla jsem zmiji, mambu, ale i jiné druhy, které snad nemusí být jedovaté. Potřebuji zbraň, jenže po ruce nic vhodného není a já ještě musím rozdrtit ty, které mám pod nohama. Je to důležité, protože strašně rychle rostou a nabírají sílu. Velcí hadi, kteří se odplazili předtím, jsou již schovaní a připravení na útok. Pohybují se sice obezřetně, jenže adrenalin v mých žilách vybudil všechny mé smysly na maximum a já najednou slyším vše. Lekám se i zvuků, které dělám já sama.
Pod mýma nohama je dokonáno, musím rychle utíkat pro nůž. Koutkem oka jsem zahlédla několik hadů, neuvěřitelně rychle se zvětšují. Jestli to půjde, zkusím zaběhnout do dílny pro mačetu, s nožíkem asi nevystačím. V kuchyni chci rychle vzít velký nůž a najednou přichází prudká rána do krku. Nějaký velký had vystřelil od stropu, zuby mi zasekl kousek od ucha. Náraz se mnou zamával více než samotné kousnutí, sotva se držím na nohou. Nějakou větší kudlu už mám, a tak zběsile sekám, jakmile vidím nějaký pohyb. Moc soustředěná už nejsem, jenom švihám tam, kde se něco prudce mihne. Sakra, ten mizernej had byl mnohokrát větší, než celá ta skříňka. Rostou šíleně rychle, takže vůbec nevím, proti čemu budu stát za chvíli.
Dostala jsem další zásah do lýtka, nad koleno, do ramene. S mými silami to nevypadá moc dobře. Některé hady se mi podařilo zabít, když se jejich těla stahovala zpátky z místa výpadu. Myslím, že to brzo skončí, už mám v sobě moc jedu a ztrácím energii. Jak je možné, že oni ji neztratili? Po vypuštění potřebovali jen mžik a byli v plné síle. Jak to, že nebyli polochcíplí? Jak je možné, že oni tak snadno regenerují a rostou víc a víc? Měli být dávno po smrti, protože je snad nikdo neživil!!! Nebo snad ano?
Ploužím se dál po chatě, oni postupně vystřelují z různých děr a jdou po mně. Najednou mi dochází, že bych měla být už mrtvá. Jedu do mě napumpovali kvanta a já stále žiji. To je divné. Vůbec mě nenapadlo, že budu tolikrát uštknuta. Co je ale zajímavější, nenapadlo mě ani, že ten jed nemá sílu mě doopravdy zabít. Něco je blbě nebo je něco jinak. Dostala jsem mnohonásobně víc ran, než jsem čekala. Nicméně jejich jed není schopen mě zabít zcela, jen mě přizabíjí. Fajn, možná je stihnu pořešit všechny a bude klid jednou provždy.
Chodím pomalu, krvácím všude možně, nezdá se mi však, že by to bylo vážné. Důležitý je teď čas a já tu práci musím dokončit. Nevím, jak dlouho už s nimi zápolím. Mám pocit, že s nimi válčím už tři dny a tři noci. Je to určitě delší čas, protože jsem velmi vyčerpaná.
Dlouho už jsem žádného hada neviděla, asi jsem je všechny zabila. To je dobře, sotva stojím na nohou. Chvilku nad tím ještě dumám, ale jsem už tak hotová, že dál pokračovat nemohu. Otevírám dveře chaty a vycházím ven. Sedám si na schůdky přede dveřmi, dívám se na oblohu a moc mi to už nemyslí. Nevím ani, jestli je právě soumrak, nebo úsvit. Podle světové strany to vypadá na úsvit, nejsem si však už ničím jistá.
Najednou vidím, že přicházejí moji rodiče. Táta nese tašky s nákupem, máma jde hned za ním. Jsou už skoro u mě, ale asi nevidí, jak vypadám. Vnímají pouze mou únavu, nevidí ty stružky zaschlé krve, ani ty modřiny a různé boláky po celém těle. V očích mají jakýsi tázavý pohled, možná něco tuší.
„Otevřela jsem tu skříňku, už se jejího obsahu nemusíme bát,“ oznamuji stručně. Oni přikyvují a po schodech vynášejí nákup do chaty. Koutkem oka jsem zahlédla ještě jednoho hada, který prošustil mezi listy bohyšky. Na něj už kašlu, jen musím pár lidí varovat, ať si ještě nějakou dobu dávají pozor.
To snad ne. Tohle že já mám? Já, typickej flegmouš?
 kameny |
Podívejte se na tu strohou definici a pak mi řekněte, jestli je možné uhnat si něco takového. A to prosím ze dne na den! Já bych myslela, že to možné není, přesto se mi to stalo.
Panická porucha se projevuje opakovanými záchvaty úzkosti (panické ataky), které nejsou omezeny na žádnou určitou situaci a nelze je předvídat. Typický bývá náhlý začátek. Rychle se prohlubují potíže jako bušení srdce, tlak na hrudi, závratě. Často se současně objevuje strach ze zešílení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání. Postižení jedinci se obávají nástupu další panické ataky /definice - panická úzkost/
"Panika před úsvitem"
Román na pokračování
Kapitola 1.
Panická porucha se projevuje opakovanými záchvaty úzkosti (panické ataky), které nejsou omezeny na žádnou určitou situaci a nelze je předvídat. Typický bývá náhlý začátek. Rychle se prohlubují potíže jako bušení srdce, tlak na hrudi, závratě. Často se současně objevuje strach ze zešílení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání. Postižení jedinci se obávají nástupu další panické ataky (Wikipedie).
Stala se mi totiž taková podivná věc. Vlastně jinak, začaly se mi dít neobvyklé věci. Když jsem šla po ulici nedaleko svého domu, nakláněly se velmi nepřirozeně baráky, také chodník byl podezřele zvlněný. Chůze se mi stala dost složitou záležitostí, a když jsem měla přejít přes silnici, opravdu se mě zmocnil strach, protože jsem si nebyla jistá, jestli je můj mozek vůbec schopen vyhodnotit správný okamžik pro bezpečné přejití. Když jsem tam stála a bála se, napadaly mě jen dvě možnosti. Buď jsem se zbláznila, nebo mám poruchu na mozku. Ani jedna varianta mi nepřipadala lepší, protože všechno se omezilo jenom na to… jak přejít tu pitomou silnici, abych se mohla doma uchýlit do bezpečí známých stěn a věcí.
Manévr přes silnici se podařil, ale cítila jsem pak naléhavou potřebu dotýkat se prsty zdí domů, abych se měla čeho chytit, aby mě něco vedlo. Má chůze byla nejistá jako na lodi. Kymácela jsem se čím dál víc, skoro jako by se všechno pode mnou vlnilo. Jako bych šla po zádech obrovské příšery, která se lehce vrtí, protože jí na zádech vyrostly baráky a silnice, zatímco ona si trochu zdřímla.
Vpadla jsem do našeho činžáku a zamkla první dveře. Pocitově mi bylo už trochu líp. Pak jsem zamkla i mříže, které v baráku máme také. Nevymyslela jsem je sice já, ale celkem mi nevadí, že jsme tu jak v kriminále, protože mříže nejsou podstatné, když od nich máme klíče.
Nosné zdi našeho domu mají sílu hradních zdí a já hned pocítila první náznak úlevy. Nohy na schody kladu opatrně, nemám jistotu v pohybu. Doposud jsem dýchala a chodila automaticky, nyní se musím soustředit, protože právě ty automatické funkce přestaly fungovat. Hotovo. Ještě dva metry k našim dveřím. Bezpečnostní zámek. Ještě obyčejný zámek. Sakra, všude samá zabezpečení – a to ještě moc neulítáváme. Sláva, už jsem ve svém. Čekám nástup úlevy, jenže děsný neklid zůstává. Chodím jako bez sebe po bytě a vůbec nevím, co mám dělat, aby to napětí povolilo. Jdu si dát něco k pití, to by mi pomoci mohlo.
Nalila jsem si maxipanáka. V podstatě něco jako dva velké panáky, takže asi decáka. Vypila jsem ho naráz a nějaký efekt se přihrnul opravdu rychle. Zdi se úplně elegantně narovnaly, podlaha vystřihla krásnou nenakloněnou rovinu, všechno nabylo klasických tvarů. Pohled na pravidelné hrany lednice byl velmi uklidňující, a tak jsem konečně přestala hluboce dýchat a plácla sebou na židli. V hlavě jsem měla jedinou stručnou otázku s obrovským otazníkem: „Co to sakra bylo?“
Připravila jsem si ještě jednoho maxáče, natočila jsem židli trochu stranou a položila si nohy na stůl. Pak jsem se zadívala na krásně pravidelný lednicovitý kvádr a zvolna začala analyzovat situaci.
Mám tedy nějak porouchaný mozek, protože žádné LSD nebo jiné psychotropní látky jsem nepožívala. Na zahradě jsem dnes také nezacházela s žádnými jedy, protože jsem sázela skalničky a žádný jedovatý druh tam nebyl. Takže, když to jedy a drogy nejsou, musím mít poruchu v hlavě. Chacha, mám poruchu na svém přijímači. Maxáč už opravdu zabírá.
No nic, jedu dál. V mozku je to přece křehké. Neurony tak, tak, prostě změť. No jasně, teď jsem na to kápla, neurony vypadají dost nespolehlivě. Mozek je hromada tuku a krve a mezi námi, tuk je také dost neseriozní záležitost. Takže tu máme podezřelé neurony obklopené mastnotou a jsou jich miliardy. Tedy doufám, že nejsem úplně blbá a mám jich hodně. V té změti neuronů se to nějak vyzkratovalo a teď blbnu. Hejbaj se mi baráky a tak. Nebo mám v hlavě nádor a ten mi zrovna dnes začal utlačovat nějaká místa, kde se řeší rovnováha. Nebo nádor utlačuje místo, kde se vyhodnocují zrakové vjemy a tam právě došlo na problém. Blbě vidím a zároveň neumím odhadnout, jak daleko je auto a jestli mě nějaké přejede zleva nebo zprava. Uff. Sakryš. Napila jsem se panáka a pocítila jsem, jak se znovu vyplavený strach vzdálil někam stranou, jako když ho ten panák spláchl hlouběji do podvědomí nebo čertví kam.
Jestli nemám nic s hlavou, musela být venku nějaká strašlivá patogenní zóna a děsivě to na mě zapůsobilo. Nějaká úplně úletová zóna, která se mnou zamávala mocným způsobem. To je blbost. Chacha. Vybavila se mi vzpomínka na jednoho strýčka, který se před lety začal patogenními zónami zaobírat a prý ho to tak vzalo, že během noci třeba i dvakrát kvůli nim vstal. Ty neviditelné, ale pro něj hmatatelné zóny odsunoval od postele, aby zas mohl v pohodě několik hodin spát, než ty podivné siločáry přijedou zpátky na své obvyklé místo určení, kde on měl shodou okolností postel. Cha. No nic. Zóna to nebyla. Pochybuji, že jsem se právě dnes stala senzibilem. Patogenní zóna to být nemohla, protože by musela být veliká jako Praha a ještě okresy přiléhající. Byla to spíše patogenní zóna v mé hlavě, případně patologická nebo psychopatologická. To bude ono. Maxáče mi sice pomohly, ale na nic asi nebudu schopná přijít.
Tlaky, nebo třeba magnetická bouře na slunci. To je blbost. Třeba už jsem v přechodu, i když je mi teprve třicet šest. Jasně. To budou nějaké ty děsné stavy, návaly a tak. Nervy a vypětí, hormony a další záludnosti. Nevím, jak vypadají ty návaly, ale mohlo by to být něco podobného. Všechno je pak jinak… nedá se to rozdýchat… ženy omdlévají a čichají osvěžující silice… No, to je taky blbost. To by všechny ženské skončily v blázinci a to se mi nezdá.
Udělalo se mi trošku nevolno. Najednou jsem si vzpomněla na to, jak jsem dnes řídila auto a jak strašně nesnesitelně mi začalo být, když jsem jela v dlouhé mírné levotočivé zatáčce. Měla jsem potřebu někde hned zastavit, protože se ve mně něco zaseklo. Nebo ani nevím, jak to popsat. Měla jsem dojem, že mohu způsobit nehodu, že se neudržím ve svém pruhu a že nesmím řídit dál. Pak se to sice vrátilo skoro do normálu, ale zůstala jsem vystrašená. Fuj. Udělalo se mi z toho zase trochu zle a dopila jsem panáka. Pohled na dokonale hladkou lednici zalahodil mým očím a spolu s panákem mi přinesl relativní klid.
Posedlost to také nebude, to mám nakoukané z hororů a vypadá to jinak. I když… teoreticky by to tak mohlo být. Posedlým pak selhávají standardní smysly, vidí třeba to, co jiní nevidí. Že by se mnou špásovaly temné síly? No, jistá křesťanka s mimořádně silným magickým myšlením mi vyprávěla, že jedna mladá křesťanská dívka byla znásilněna neviditelným démonem. Ta dívka měla ovšem prožitky odpovídající znásilnění. Tak to já si bohatě vystačím se svými křivými baráky a chodníky zvlněnými jako moře. Že by tohle mohli dělat démoni? Zajímavá myšlenka.
Klíště a encefalitida. Nevím přesně, jak se ona choroba projevuje, ale asi to může mít podobný průběh a já jsem klíště nedávno měla už regulérně zakousnuté. Ne jen tak nějak napůl. Už bylo úplně zahryznuté. Možná mě nakazilo, já jsem nyní nemocná a ten panák mě nevyléčí, i když je mi momentálně docela dobře.
Zkusmo jsem si vyšlápla na malou obchůzku bytem a je to dobré. Konečky prstů jsem pomalu přejela po hranách lednice, ani nevím proč. Pustila jsem si muziku a zase si sedla.
No nic. Nechce se mi teď prohledávat encyklopedie a koumat, jestli mé příznaky připomínají encefalitidu. Doufám, že se to do zítra vyloženě nezvrhne, přinejhorším mě zase čeká pobyt v nemocnici.
Napadá mě, že jedna moje teta měla prý zánět mozkových blan, prý také od klíštěte. Nemohu bohužel posoudit, jestli na tom předtím byla lépe, ale fakt je, že od té doby je na tom celkem špatně. Nedávno jsem náhodou zjistila, že se bojí nepřinést do kostela květiny. Teta a její sousedky totiž pravidelně zdobí kostel. Jedna paní onehdy květiny nepřinesla a už je na pravdě Boží. Byla to nějaká rychlovka, nepřinesla dekorace a do týdne byla na marách. Z tohoto hlediska je na tom moje teta opravdu špatně, ale pochybuji, že by to nějak souviselo s klíštětem. Na druhou stranu, nezdá se mi teta až tak zrychtovaná… Takže existuje naděje, že útok klíštěte přežiji jen lehce dezorientovaná.
Před měsícem jsem ležela s ochrnutím levé půlky obličeje na neurologii. Měla jsem prý také zánět CNS. Možná to znamená zánět centrální nervové soustavy. Neumím si představit zánět hlavy nebo nervů, ale něco v tom smyslu mi léčili. Ohluchla jsem na levé ucho, nemrkalo mi levé oko, nesmála se mi levá půlka obličeje. Když jsem jedla jogurt, rozplakala jsem se z toho, že ho nemohu důstojně sníst. Po čtrnácti dnech léčby jsem byla celkem v pořádku a mohla jsem se vrátit domů s varováním, že mám na sebe být velmi opatrná. V rámci různých vyšetření se zjistilo, že prý mám hodně nabouranou imunitu, řádí mi v těle cytomegalovirus a trpím momentálně různými alergiemi. Dozvěděla jsem se, že ten virus má v sobě skoro každý, ale u většiny lidí je v klidu, takže neaktivní. Když se virus stane aktivním, zlobí a projevuje se to prý mnoha rozličnými způsoby. Mohlo by to s dneškem souviset?
Obdržela jsem léky na uzdravení imunitního systému, také jsem dostala radu, že mám hodně relaxovat, dokonce se šetřit. Měla bych se vyvarovat stresu a měla bych to prý brát vážně. Naplánovala jsem si tedy období největšího relaxu a tím je pro mě práce na zahradě. Umím se neuvěřitelně dlouho kochat tvorbou květinových zákoutí, mezi rostlinami bych mohla být od rána do noci.
Začala jsem tedy jezdit autem na zahradu k rodičům, rozplývala jsem se nad sazenicemi květin a relaxovala, jak nejlépe jsem dovedla. Myslela jsem si, že budu v pohodě, ale protože děs a úzkost neznám, dnešní zážitek mě totálně rozhodil. Měla jsem odporné svíravé pocity v hrudníku, až jsem se lekla, jestli to není infarkt nebo jestli třeba neomdlím. Byla to jakási tíseň a chůze po zvlněné ulici, to byla učiněná hrůza. Nic nebylo rovné. Potřebovala jsem se alespoň očima přilepit na cokoliv rovného, třeba na mezeru mezi dlažebními kostkami, ale ani ty nebyly až tak pravidelné. Rovný nebyl chodník, stromy u silnice, domy ani nebe. Mraky na obloze se navíc hýbaly, tím se vše ještě zhoršovalo a nedalo se to najednou vydržet. Brr. Trochu se mi ten děsný pocit vrátil. Lokla jsem si panáka a zadívala se na lednici.
Je to jasné, pravděpodobně se mi vrátil nějaký ten neurologický problém a možná budu muset k doktorům znova. Doufám, že se to obejde bez pobytu v nemocnici a dostanu jen další prášky. Teď je mi dobře, už mě to dumání nebaví. Jdu se dívat na video. Nevím proč, ale opět jsem přejela bříšky prstů po pravé hraně lednice, protože je v tom něco hodně uklidňujícího. Napadlo mě slovo „ladička“. Jako když chytím dobře tón. Dlouhý, jasný, přesný tón. Pěkná blbost. Kdyby mě tak někdo viděl, jak hladím lednici, asi by myslel, že mám dost.
Druhý den ráno jsem se probudila, bylo krásné nedělní dopoledne. Celá natěšená jsem se zvedla z postele a vyrazila směr obývák. Naprosto nečekaně mě však ochromila taková závrať a neschopnost jít, že jsem se během několika vteřin dostala do paniky. Panebože, něco se děje! Malér, v horším případě průser. Sedla jsem si na postel. Chtělo se mi brečet z bezmocnosti, ale neumím to. Jsem asi nemocná, totálně jsem zapomněla na ten včerejšek. Nechce se mi zase do nemocnice, jenže když už nemohu chodit ani ve svém bytě… asi se fakt něco děje.
Zkusila jsem znova odhodlaně vstát a normálně jít ke dveřím. Udělala jsem několik podivných kroků. Šla jsem zeširoka, jako bych se velmi potácela na rozkymácené lodi. Něco v mozku žalostně selhalo a každé došlápnutí bylo nejisté a překvapivě šílené. Něco, co je jindy zcela automatické a nevnímáme to… to něco se totálně zhroutilo a těch několik kroků ke dveřím se stalo hororovou výpravou do šílenství. Nemůžu a musím. Chci jít do vedlejší místnosti. Vykonávám desítky disharmonických pohybů směrem vpřed a to vše za šíleného zmatku roztrhaných povelů mozku, který nedokáže koordinovat situaci. Jsem jak robot, který končí a zadrhává. Jsem jak vyzkratovaná.
Manžel byl už vzhůru, právě hrál na playstationu nějakou hru. Tvářil se vesele a ten výraz okamžitě ztratil, když jsem mu řekla, že potřebuji zpátky do nemocnice, protože mám problémy a nedokážu skoro chodit. V duchu jsem si zakázala pátrat, proč je naštvaný, ale připadalo mu to přehnané, a navíc jsme měli naplánováno jet k jeho rodičům na chatu.
Přestala jsem ho řešit. Neměla jsem zrovna kapacitu na to, abych byla ohleduplná a rozmyslela si to s návštěvou lékaře. Neměla jsem zrovna kapacitu na nic. Poprosila jsem ho mechanicky, ať mě odveze na pohotovost. Napadalo mě, že by o mně měl mít starost, ale já mu zjevně lezu na nervy. Vadilo mu to, ale odvezl mě a já tu vnitřní roztříštěnost během cesty trošku zmírňovala tím, že jsem se při jízdě očima zachytávala pevných bodů, jako jsou lampy a sloupy podél silnice. Doslova jsem se očima na ty body přilepovala, protože vše ostatní bylo v pohybu a mně to dělalo neskutečně zle.
Myslím, že v čekárně se za mě manžel trošku styděl, ale za chvilku jsem zmizela na vyšetřovně a snažila jsem se nezabývat ničím jiným než chůzí. Lékař mě vyslechl, prohlédl a bedlivě mě pozoroval, zatímco jsem mu popisovala své obtíže. Blbě se mi to vysvětlovalo, protože jsem si myslela, že mluvím jako naprostý idiot. Řekla jsem mu o své nedávné léčbě, dokonce i o klíštěti a tak nějak zmateně jsem popsala, co se se mnou děje a dělo.
Přidržovala jsem se trochu stolu, mé obtíže se zhoršovaly snad s každou další minutou. Bylo těžké vydržet sedět. V celém těle jsem měla jakási různá pnutí. Asi jako když si potřebujete protáhnout záda, ale zároveň nemůžete zaklonit hlavu, protože jí musíte mít předkloněnou. Zároveň však musíte chodit a přitom se kvůli závrati nemůžete pustit stolu, protože padáte. Prostě šílená pakárna. Nepopsatelná nutnost pohybu a přitom neschopnost kormidlovat pohyby těla.
Doktor se nakonec posadil ke stolu, otočil se směrem ke mně a řekl: „Vaše problémy nejsou povahy neurologické, jsou to nervy.“
No jasně, chápu, že jsou to asi nervy, ale nevím které, napadlo mě v duchu. To, že jsou to nervy, je stejně hluchá informace, jako kdyby mi řekl, že to je psotník. Když je něco od nervů nebo od páteře, tak je to vždycky zakuklené. Nevěřícně jsem na něj zírala a nezmohla se na žádné inteligentní otázky. Snažila jsem se být věcná, nijak to nedramatizovat, ale jeho odpověď byla tak překvapující, že jsem nebyla schopná zapojit mozek k normální konverzaci. Jsem nějaká hysterka nebo snad hypochondr? Mám se tedy jít domů uklidnit s tím, že jsou to nervy? Co si počnu?
Lékař nejspíš pochopil, že jsem mimo a že nevím nic o tom, co to znamená mít reálně nervy v kýblu. Řekl mi tedy, že takové věci se stávají a prý jde o panickou úzkost, kterou mi údajně snadno prokáže. Navrhnul mi, že mi píchne injekci proti úzkosti a během půl hodiny mé problémy s chůzí a závratěmi odezní.
Přála jsem si ji. Píchl mi jakousi látku a já jsem čekala a toužila po jediné věci, totiž aby to opravdu odeznělo, jak sliboval, a já pak mohla v klidu přemýšlet o tom, co řekl. Zatímco on psal zprávu o vyšetření, já se vrtěla na židli u jeho psacího stolu a mé tělo začalo jakoby těžknout.
Podíval se na mě, pokýval hlavou, ale já už se v tu chvíli cítila jako po náletu, takže jsem také lehce pokývala hlavou na znamení toho, že ho stále vnímám. Nebylo třeba mnoha slov. Řekl mi jen, že budu muset navštívit psychiatra a hned poté napsal příslušné doporučení. Pak jsem, podivně přiblblá a unavená, šla k autu, kde na mě čekal manžel. Bylo mi celkem jedno, jak se tváří, i když někde uvnitř to bolelo. Ve svých myšlenkách jsem byla daleko od něj a hluboko v sobě. Informace o tom, že jsou to nervy, mě tak strašně překvapila, že se nedalo ani racionálně přemýšlet. Nepopsatelné pocity překryla navíc příšerná a těžká únava. Odvlekla jsem se domů, už jsem nepotřebovala rovný chodník. Šla jsem jak vyzkratovaný robot s jediným naprogramovaným cílem – spát, spát, spát.
A to je ta podivná věc, co se mi stala. Obličej jsem zabořila do polštáře a celé mé tělo zolovnatělo. Propadlo se do postele, jako kdyby mi na zádech zaparkoval parní válec a bylo mi to absolutně jedno.